Hranice, které si určujeme sami

Žijeme v místě a době, které nám dávají poměrně velký pocit bezpečí a osobní svobody. Můžeme se rozhodnout, jak budeme trávit svůj volný čas; nemusíme se bát projevovat náklonnost své partnerce nebo partnerovi; můžeme změnit práci, pokud v ní nejsme spokojení, a cestovat téměř kamkoli.

Volnosti máme zdánlivě až až. Filmy z programu letošních Mezipater ale často poukazují na to, jak sami určujeme její hranice. Vnitřně i v interakci s okolím, vědomě, nevědomě a mnohdy tak, že se vymezujeme vůči ostatním a hledáme příslovečného nepřítele. Děje se to jak na celospolečenské úrovni, tak v rámci menších komunit – také o tom vyprávějí některé z vybraných snímků.

Možná je to lidské. Očekáváme od ostatních kolem nás, že se budou chovat podle pravidel, která společnost nastavila na základě jejich identity, protože nám to dodává pocit jistoty a bezpečí. V momentě, kdy někdo naše očekávání nesplní, pak máme potřebu takového člověka odsoudit, vytrestat a vyloučit ho ze svého středu.

Nemusíme se přímo aktivně podílet na lynčování nebo ostrakizaci – někdy si sami škodíme jen apatií, rezignací a nedostatkem vůle měnit věci k lepšímu. Proč bojovat, už jsme přeci dost svobodní, říkáme si. Jenže už neumíme definovat, co je vlastně ta naše volnost zač a kde přesně leží její hranice. Stačí, že nemusím mít strach vzít svého kluka nebo holku za ruku, políbit je na veřejnosti, představit je rodičům? Že mohu vstoupit do registrovaného partnerství a že mi moje sexuální preference nebo genderová identita nebrání při hledání práce?

Přeji vám příjemné zkoumání, posouvání i boření hranic – vašich vlastních i těch společenských.

Pavel Bicek, ředitel QFF Mezipatra