Rozhodnutí, že letošní Mezipatra budou kompletně online, padlo tři týdny před zahájením festivalu. Takový radikální krok pro pořadatele znamená, že musejí znovu rychle vyjednat práva pro online projekce filmů a nejspíš nedostanou zpět již zaplacená práva na promítání v kinech. Letošní rok zkrátka připravil pořadatelům queer filmových festivalů těžké chvíle, jako by i tak nebyla organizace tohoto typu kulturní akce oříškem. Během listopadových Mezipater se proto 7. listopadu 2020 sešli zástupci a zástupkyně festivalů ze čtyř zemí východní Evropy, aby sdíleli své zkušenosti. Poslechněte si celou diskuzi How to make a festival, Eastern edition, v níž účastníci a účastnice hovoří o financování festivalů, výběru filmů nebo možnostech promítat queer filmy školním dětem.
Online setkání se konalo v době, kdy v každé zemi panovala jiná situace. Zatímco v Rusku zůstávaly kina i bary otevřené do 11 hodin večer, Polsko vyhlásilo lockdown, i když ulice byly plné účastníků protivládních demonstrací. Ve Slovinsku byla kina již měsíc zavřená kvůli covidu a již od jara nebyl natočen žádný film, protože nová pravicová vláda zablokovala financování filmového sektoru. V Česku samozřejmě právě probíhala Mezipatra, ale platil noční zákaz vycházení a Praha připomínala město duchů.
O své zkušenosti se v diskuzi přišla podělit Simona Jerala ze slovinského festivalu Ljubljana LGBT Film Festival, plánovaného na polovinu prosince v offline i online podobě. Další hostkou byla ruská Ksenia Ilina, zakladatelka queer festivalu Invisible a členka pořadatelského týmu mezinárodního LGBT filmového festivalu Side by Side, který měl proběhnout týden nato v offline i online verzi. Z Polska se připojil Przemyslaw Stepien, organizátor LGBT filmového festivalu, jenž se konal v září s kapacitou kin omezenou na polovinu. Česko zastupoval ředitel Mezipater Pavel Bicek.
Nejdůležitější otázka, která během online diskuze padla, se týkala publika. Získává festival díky online programu nové diváky, kteří by na běžné projekce v kině nemohli přijít, anebo absencí fyzického kontaktu naopak publikum ztrácí? Podle Ksenie Iliny má i tato situace své plusy. Filmy se dostanou i k divákům ve Vladivostoku, kteří by do Petrohradu na festival nejeli. Díky online spojení se režiséři letos účastnili pofilmových diskuzí i tak malého festivalu, jakým je Invisible.
Dosáhnout k divákům ve vzdálenějších regionech považuje za významný úkol i Simona Jerala. Její festival pravidelně promítá i mimo hlavní město včetně italského Terstu, kde žije početná slovinská menšina. Nicméně Simona vyjádřila obavu, že po celodenní práci v home officu mají lidé už koukání do počítače dost. Zdůraznila, že na festival se nechodí jen na filmy, ale také potkat lidi. V tom s ní souhlasil Pavel Bicek, který přiznal, že očekává radikální pokles návštěvnosti. Ocenil však, že k live streamu zahajovacího filmu Mezipater se letos připojovali i diváci z malých měst, kteří by jinak na zahájení do Prahy nejeli.
Przemek Stepien zdůraznil, že queer festivaly v zemích, jako je Polsko, vytvářejí bezpečný prostor pro LGBTQ+ lidi. Proto možnost osobně se potkat s ostatními a zažít pocit bezpečí ve veřejném prostoru zůstává klíčovou funkcí queer festivalů. Co v náročných podmínkách motivuje pořadatele do práce na dalším ročníku? Všichni zúčastnění se shodli, že především potřeba větší vizibility queer lidí a také publikum, které pak naplní sály.