Diváci v Brně měli v úterý 18. listopadu mimořádnou příležitost navštívit v rámci doprovodného programu Mezipater tanečně vizuální performanci S/He Is Nancy Joe divadelní skupiny Tantehorse.
Ve výjimečné one-woman show tanečnice Miřenka Čechová originálním způsobem zpracovala transgenderovou tematiku. V příběhu chlapce uvězněného v dívčím těle se skvěle snoubí pohybová a vizuální stránka představení umocněná výtečnou hudební složkou.
Inscenace byla zařazena mezi nejlepší kulturní počiny roku 2012 v kategorii Best of Dance 2012, kterou vyhlašuje časopis The Washington Post. Zároveň v srpnu loňského roku získala cenu Herald Angel na největší světové přehlídce divadla a tance, Fringe Festival, ve skotském Edinburghu. Kromě toho, že je Miřenka Čechová mimořádně talentovaná umělkyně, je to také mimořádně milá mladá dáma, která si před představením našla čas na krátký rozhovor o představení S/He Is Nancy Joe i o svých dalších projektech. Příležitost o to vzácnější, že hned následující den ráno odlétala do New Yorku a musela kvůli vystoupení posunout termín odjezdu. Jak sama řekla, kdyby se nejednalo o festival Mezipatra, který má v oblibě, asi by vystoupení těsně před dlouhou a náročnou cestou odřekla.
Na otázku, co ji inspirovalo k vytvoření představení zabývající se transgenderovou tematikou a jak dlouho představení vznikalo, odpověděla, že koncept představení vznikl už při jejím pobytu na Fulbrightově stipendiu v USA v roce 2011. Pro téma, které ji dlouhodobě zajímalo, hledala vhodnou formu a způsob vyjádření. Po návratu do Čech se začala setkávat s transgender lidmi a se všemi členy realizačního týmu. „Jedna moje setra je transgender a druhá sestra je psycholožka, takže tohle téma je pro mě i hodně osobní,“ říká a dodává: „Normalita podle mě vůbec neexistuje, jde jen o to, jak moc je odlišnost vidět.“
Představení S/He Is Nancy Joe se hrálo s velkým úspěchem na řadě zahraničních festivalů, včetně festivalu v Edinburghu, kde se konalo hned šestnáctkrát. V Čechách mají diváci příležitost je vidět asi sedmkrát do roka a zbylý počet vystoupení se odehrává v cizině. Většina diváků přijímá představení vřele a vstřícně. „Divadelní forma je velmi otevřená a sdělení se k divákům dostane v takové podobě, že může oslovit každého bez ohledu na to, jaké má předchozí zkušenosti, což byl záměr,“ říká Miřenka.
Taneční vystoupení má pevně daný rámec a přesnou délku, protože se jevištní pohyb váže na obrazovou složku a zvukový doprovod. Obraz i zvuk jsou integrální součástí příběhu a bez nich by představení nemohlo fungovat. Jednotlivá vystoupení se tak mohou lišit nikoliv v délce nýbrž v obsahu, což je vždy velmi závislé na divácích. „Co země a kulturní kontext, to jiná reakce, která vypovídá hlavně o divácích samotných,“ popisuje tanečnice a dodává: „V Polsku jsem se setkala i s negativními reakcemi a lidé mi tam říkali, že jsem se zbláznila dělat tohle téma. A třeba v Koreji mi řekli, že u nich tento problém vůbec neexistuje a představení pozvali na festival hlavně proto, že se jim líbila jeho vizuální forma.“
Skvělé zážitky má Miřenka z vystoupení na festivalu v Indii, kde byl divadelní sál narvaný k prasknutí a představení mělo velký ohlas. Tamní kultura má zkušenost s příslušníky náboženské sekty Hidžrů a i když je vztah většinové společnosti k těmto lidem třetího pohlaví značně ambivalentní, lidé mají s touto tematikou zkušenost.
Velký zájem vzbudilo představení i ve Spojených státech. „Myslím si, že tam bylo nejvíc potřeba. Lidé tam rádi diskutují a rádi se ptají a já to mám taky ráda“, zamýšlí se a pokračuje: „Pro mě je vždycky nejsilnější zážitek, když přijde někdo po představení a řekne, že to je jeho příběh. Což se stalo v Indii, v USA, ve Skotsku i v Česku.“
V Česku se představení hrálo i pro druhý stupeň škol a navazovaly na něj besedy s odborníky na gender studies a psychologii a také další přednášky ve školách. „Beru to jako určitý druh osvěty, ale je to pro mě i hodně osobní téma. Lidé, kterých se sdělení osobně týká, při představení zažijí svou katarzi. Jsou vděční, že představení vzniklo i za to, že nakonec nekončí špatně. Třeba v Indii se strhl potlesk už při předposlední scéně, která vypadá, že představení končí smrtí hlavní postavy, protože diváci předem očekávali špatný konec,“ popisuje Miřenka. Tohle představení, ale nemá špatný konec. Naopak, nese v sobě naději a díky svému hluboce lidskému obsahu i mimořádné vizuální síle se dotýká každého z diváků bez ohledu na orientaci a pohlaví.
Jedná se o jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších scénických počinů, který si určitě nenechejte ujít. Příležitost budete mít ještě do konce dubna v divadle Ponec a vřele doporučuji ji nepromeškat, protože pak se Miřenka Čechová na čas stěhuje do USA a do Česka se bude vracet jen na příležitostná vystoupení.
