Mezipatra, to je prostor, který není ani nahoře, ani dole. Ať už sejdete po schodišti či vyjdete nahoru, uprostřed se potkáte se sousedy v prostoru, který nepatří ani k jednomu bytu. Mezipatra nemají konkrétního majitele ani v něm neplatí jen něčí pravidla. V mezipatře jsou všechny rozdíly irelevatní, nezáleží, z kterého patra jste přišli. Prostě tu jste a buďte vítáni.

Když jsme se před jedenácti lety rozhodli uspořádat první český gay a lesbický filmový festival v moravské metropoli, netušili jsme, že se za pár let stane největší queer akcí v České republice. V rámci Duhy nad Brnem bylo tehdy představeno osm filmů a tři divadelní představení. Za deset let své existence festival nejen změnil název na výstižnější Mezipatra, ale i počet promítaných filmů a doprovodných akcí, navíc se rozrostl do 9 dalších měst a vlastně i za hranice republiky. V letech2007 a 2008 totiž proběhly festivalové ozvěny také v Bratislavě, ze kterých se vyvinul nynější Festival Inakosti Mezipatra se stala přirozenou součástí společenského dialogu o lidské pestrosti a to také díky tomu, že se asi polovina publika identifikuje jako heterosexuální. Podařilo se to, co je pro každou snahu o osvětu, otevřenost a vyváženost prioritní: Potkávají se různí lidé v jednom prostoru, neprobíhá tak jednostranná diskuze v jakémsi homoghettu.

Dnešních více než deset tisíc návštěvníků každý rok je důsledkem dobrovolnické práce desítek lidí, kteří festival organizují prostě proto, že v něm spatřují smysl. Přes zjevné finanční nedostatky se festivalovému týmu podařilo akci rozšířit i do Prahy a to už po dva roky od prvního ročníku. V roce 2005 už festival navštívilo osm tisícovek diváků, zúčastnili se zahraniční umělci, promítalo se téměř sedm desítek filmů a proběhlo dvacet dalších doprovodných akcí od divadelních představení přes scénická čtení a výstavy až po hudební produkce. V dalších letech ve festivalovém programu přibyly exkluzivní festivalové výstavy, panelové diskuze a rekordních patnáct divadelních představení v roce 2006. Tehdy se festival také prvně konal i v Českém Těšíně.

Festivalové ozvěny postupně začaly těšit diváky i divačky také v dalších českých městech. V roce 2008 se festivalové ozvěny rozšířily do Olomouce, Českých Budějovic a Bratislavy. Mezipatra navštívil německý postmoderní režisér Rosa von Praunheim. Tehdejší ročník festivalu nesl motto „Život po...“ a představil tak osudy neokázalých hrdinů a hrdinek po změně pohlaví, po diagnóze, po ztrátě partnerky či partnera. Také v předchozích letech se festival věnoval konkrétním tématům. První tematický ročník proběhl v roce 2004 a zabýval se gay a lesbickým rodičovstvím, v roce 2006 byla hlavním tématem Puberta a o rok později poté, kdy vstoupil v platnost zákon o registrovaném partnerství Rebelie a buřičství. To proto, že jsme si uvědomili, že místní komunita celá léta prosazuje obraz leseb a gayů coby spořádaných občanů, kteří žijí stejně jako mainstreamová společnost a touží po stejných právech a institucích. Takový obraz bývá ale velmi omezený a vyčleňuje pankáče, anarchisty, genderové a sexuální experimentátory a vůbec každého, kdo nezapadá do norem „slušné“ společnosti tržní ekonomiky a monogamních soužití.

V roce 2009 pak festival zaznamenal rekordní návštěvnost 12500 diváků. Mezipatra vstoupila do nového desetiletí změnou svého přívlastku z gay a lesbického festivalu na queer filmový festival. Díky změně přívlastku jsme dali více najevo to, co jsme chtěli od festivalu od začátku: Aby nebyl gay a lesbickým festivalem pouze pro gaye a lesby. Do pojmu queer se totiž vejdou všichni, komu jsou tradiční genderové kategorie těsné. Desátá Mezipatra se tak právě věnovala genderové problematice pod názvem Třetí světová válka pohlaví.

Tradiční retrospektiva byla věnována slavnému režisérovi Dereku Jarmanovi, který patří k předním představitelům britského filmu. Jarman byl také první veřejně známou osobou, která v Británii otevřeně prohlásila, že je HIV pozitivní. Jarmanovi byla věnována i úspěšná výstava s názvem The Other Kind of Blue.  Název výstavy byl vybrán coby reakce na legendární autobiografický film Blue, který Jarman natočil v době, kdy nakažený virem HIV pomalu ztrácel zrak. Na pozadí zářící modři projekce líčí Jarman své zážitky z terapie, evokuje útržky vzpomínek, vize podmanivé krásy i hrůzu z blížícího se konce. Součástí projektu The Other Kind of Blue byla rovněž díla českých a slovenských autorů Dariny Alster, Radima Labudy a Tamary Moyzes, reagující na Jarmanovu teatrální sensualitu, formální experimentátorství i jeho otevřenou politizaci gay tématiky. Festival osobně navštívil a v hlavní porotě zasedl James Mckay, producent řady Jarmanových filmů.

Desátý ročník přinesl také nesoutěžní blok Queer as FAMU, kde tvůrci osobně představili své filmy. Rok 2009 zaznamenal také obzvláště pestrý program výstav, který otevřela expozice fotografií Josefa Rabary, Jana Přibylského a Václava Kopeckého s názvem Tělo. Reakce na fotografie Jana Přibylského, která zachytil mužský a ženský genitál, ovšem byly natolik intenzivní, že část výstavy v brněnské kavárně její majitel nechal svěsit.  Barevná zpověď studenta Ateliéru fotografie z ústecké Univerzity J. E. Purkyně byla podle autora studií nahoty, ale i studu fotografovaných, fotografa i diváků. Autoři výstavy nicméně odmítli vystavovat pouze méně kontroverzní část expozice a rozhodli se celou výstavu přesunout do galerie ve Starém pivovaru.
Zlatým hřebem doprovodného programu ale byla přednáška v rámci pražské série Queer café jedné z nejvýznamnějších amerických teoretiček queer a genderových studií Jack Judith Halberstam.

Na festival tradičně přijeli představit svá díla režiséři a režisérky z celého světa. Už od čtvrtého ročníku udělují nejlepším filmům ceny dvě mezinárodní poroty. Festivalové ceny vytvořil Zdeněk Vacek a Daniel Pošta, renomovaný designér a vítěz prestižní přehlídky Designblok. (odkaz na obrázek). Znělky točili laureáti Ceny Jindřicha CHalupeckého Michal Pěchouček a Radim Labuda , Mark Ther je taky hvězda. Jan Kolář je top grafik (od X. ročníku, redesign a nové logo) a byl z nás nominovaný na Grand Czech Design a Louskáčka.Kromě obvyklých tří kategorií cen vyhlásila v roce 2009 navíc Mezipatra spolu s Gender Studies a Poradnou pro občanství, občanská a lidská práva soutěž Filmem proti šikaně, do níž mohl kdokoliv poslat svůj krátký film pojednávající o homofobii a jejích projevech ve společnosti.

Jedenáctý ročník si vybral za hlavní téma Vysoké umění. Obsahový důraz spočíval na osobnostech výjimečných umělkyň a umělců, jejichž tvorba mimo většinových proudů významně obohatila a obohacuje queer kulturu. V loňském roce jsme zahájili spolupráci s Amnesty international a rozšířili festivalové ozvěny do Plzně. Zvláštní pozornost byla věnována filmům Matthewa Bourna, který odvážným a zcela novátorským způsobem transformuje klasická operní díla do moderní podoby charakterizované podmanivou vizualitou a queer estetikou.

Tradiční retrospektiva Mezipater byla věnována americké umělkyni a pionýrce lesbického videoartu Barbaře Hammer. Ta je považována za průkopnici queer filmu – jako jedna z prvních filmařek ve Spojených státech se Barbara Hammer soustavně zaměřila na tabuizovaná témata spojená s ženskou tělesností a lesbickou sexualitou. Mezi její nejznámější snímky patří Dyketactics (1974) a Nitrátové polibky (Nitrate Kisses , 1992), první celovečerní dokument Barbary Hammer, ve kterém se prolínají obrazy čtyř gay a lesbických párů se záběry předtím neviditelné minulosti gayů a leseb. Její filmy byly prezentovány ve význačných světových galeriích včetně Muzea moderního umění v New Yorku, Centra Pompidou a Tate Modern.

Kromě filmových tvůrců přivítal festival zahraniční experty, kteří tradičně přednášeli v rámci série Queer Café. Byli jimi Lawrence Carter-Long, který mluvil o průnicích queer identit a života s postižením, a Harry M. Benshoff, člen hlavní poroty, s přednáškou o queer aspektech hororů.

Kromě tematického zaměření každého ročníku patří k Mezipatrům také jedinečné kinopremiéry. V roce 2004 to byla španělská komedie Má matka je na holky, o dva roky později pak fenomenální Shortbus Johna Camerona Mitchella, který Mezipatra také navštívil a promítání se v pražském kině Světozor účastnil. Předloni jsme premiérově uvedli hned dva snímky. Americký film Kvílení, který je rekonstrukcí autentického rozhovoru s Allenem Ginsbergem a Imaginární lásky, režiséra, scénáristy i herce Xaviera Dolana, který okouzlil diváky na festivalu v Cannes svým předchozím filmem Zabil jsem svou matku.

V roce 2011 jsme na Mezipatrech přivítali hollywoodskou hvězdu režiséra Todda Haynese. Tématem bylo Cestování v čase a na cestu časem se vydala většina připravených snímků. Dvanáctá Mezipatra vyhrály rockerky z kultovní kapely, které se potkaly znovu po deseti letech. Kanadský film Trigger mezinárodní porota ocenila hlavní cenou pro brilantní dialogy i výstižný portrét lidí ve středním věku.