1 rok (2019), 10 hostů, 60 projekcí, 30 měst, 2 000 studentů a přes 8000 najetých kilometrů. Tak by se dal shrnout rok naší iniciativy Mezipatra na školách, kdy jsme objížděli základní školy po celé České republice s queer filmy a diskutovali se studentkami a studenty o toleranci, odlišnosti a LGBTQ+ kultuře. Jaké to bylo? Přečtěte si reportáž Marcely Macháčkové, která má tento náš srdcový projekt na starost a s hosty z queer komunity objela neuvěřitelných 38 škol.
Nejtěžší je říct to tátovi!
Je 5:30 a já vyrážím z pražského nádraží na školní projekci, tentokrát do Hranic u Aše. Ve vlaku přemýšlím, jak asi dnešní návštěva proběhne. Budou si s námi studenti chtít povídat, nebo je budeme muset víc rozmlouvat? Stojím před třídou deváťáků. V úvodu používám slova queer, gay, lesba, trans, gender a pozoruju reakce od zvědavosti, přes úsměvy až po hihňání. Když se ptám, zda je podle nich těžké se v Čechách “vyoutovat”, většina se rychle shodne, že ano. Nejtěžší by pro ně prý bylo říct to vlastnímu tátovi.
Probírám se studenty různé předsudky. Třeba že ne všechny holky, které mají krátké vlasy, jsou lesby. Nebo že být gayem nebo lesbou není něco, pro co se lidé rozhodnou, protože jim to připadá cool. Většina studentů po krátkém zamyšlení uznává, že to, do koho se zamilovávají, není moc dáno vůlí nebo racionalitou, ale že se to zkrátka stane. Na jiné besedě se opět ptám: „Co dělá z člověka gaye?“ a z třídy se ozývá: „Klub Termix“. Smích, osmáci z pražské základky nás překvapili znalostí gay klubů.
V Kokorech studenti zase odříkávají pojmy pansexualita, intersexualita a jejich významy jak básničku. V Českých Budějovicích navíc shrnou, co bylo v posledním dílu RuPaul’s Drag Race. Zírám. Jinde ale třída zase tvrdí, že slyší poprvé o Pridu, nebo neví, jak se jmenuje svazek dvou žen nebo mužů.
Existují místa na světě, kde je láska stále trestná?
Bavíme se o rozdílech mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím. Například o tom, že rodičem adoptovaného dítěte je legálně pouze jeden z páru. Studenti rychle přicházejí s postřehy, které životní situace mohou být pro děti gay a lesbických rodičů v tomto kontextu problematické. Nakonec dávám hlasování jako v poslanecké sněmovně – byli byste pro manželství pro všechny? Uf, tady by změna zákona prošla raz dva!
V Pardubicích pouštíme film, kde si dva kluci dají pusu. Půlka třídy se hrozí a zakrývá si oči. Nakonec docházíme k tomu, že je to pro dost z nich zkrátka nezvyk, protože ještě nikdy dva líbající se kluky neviděli. Když ale přijdeme v diskuzi na to, kde všude jsou ještě lidé trestáni za to, koho milují, vidím překvapené pohledy a nastane až hrobové ticho.
Na jiné škole se nám svěřují, že byli před rokem šikanovaní, stejně jako kluk, kterého spolužáci zmlátili za to, že napsal druhému klukovi zamilovaný dopis. Z téhle debaty jsme odjížděli s těžkým srdcem. Po cestě domů pročítáme zpětné vazby. Někdo píše, že to bylo lepší než se učit o šutrech (haha, chápu). Jiní píšou, že se dozvěděli, co to znamená asexualita, že ne všichni lidé se identifikují jako binární nebo kdo je drag queen. Čteme dál: „je dobré se svěřit se svými pocity někomu, komu věřím“, „líbila se mi vaše upřímnost, že jsme se mohli zeptat na vše a vy jste neodsekávali“.
Dobrou školu najdete i na malé vesnici
Jestli jsem si z toho roku projekcí něco odnesla, tak je to fakt, že mladí lidé jsou zvídaví, empatičtí a je s nimi zábava. Mají sice nějaké předsudky nebo o tématu LGBTQ+ tolik neví, ale když si povídáme, dokáží si sami postupně dojít k odpovědím nebo se zájmem vyslechnou naše příběhy a postřehy.
Také jsem zjsitila, že není rozdíl mezi školou na vesnici a ve velkém městě, spíš rozdíl mezi dobrou a špatnou školou – v tom, jak podporují děti, aby vyjadřovaly své názory a nebály se ptát. Díky všem pedagogům a školám, kteří se rozhodli toto téma otevřít se svými žáky. Na konec snad jen dodám – ještě více queer příběhů do škol!
